Lidská tvář bezchybného robota Pogačara. Zdrcenému soupeři věnoval dres, synovi rivala zase brýle

Připomíná bezchybný stroj, vždyť měsíc po triumfu na Tour de France vládne španělské Vueltě od první etapy a klidně se může stát, že po celé tři týdny nesundá červený dres. Jenže Tadej Pogačar navzdory své suverenitě není chladným robotem bez emocí, ale i teď při španělské Grand Tour ukazuje lidskou tvář, která mnohé dojímá. Před startem druhé etapy věnoval dres Joshovi Tarlingovi, jenž na Vueltě startuje jen týden po tragické smrti svého mladšího bratra, v cíli zase tak trochu omluvně dal své brýle synovi Wouta van Aerta.

Ze svého bytu v Monaku „sešel“ na sobotní start španělské Vuelty k ikonickému kasinu s jasným cílem – vyhrát a připsat si tak triumf i z poslední chybějící Grand Tour. Ne, nikdo nepochybuje, že se to Tadeji Pogačarovi při normální konstelaci (nezraní se) podaří, leč možná překvapí, že se do červeného dresu oblékl hned v prvních dvou etapách, které profilově měly vyhovovat spíš jiným borcům.

Nejprve v Monaku vyhrál devítikilometrovou časovku, pak dosprintoval pro třetí flek ve více než 200kilometrů dlouhé etapě, která měla svědčit klasikářům. A vzhledem k tomu, že už v pondělí se stoupá do hor, tak je vcelku reálné, že Pogačar udrží „la roja“ od startu do cíle. „Žádný jezdec takto nepřemýšlí. Když máte dres lídra, tak si toho vždy vážíte, ale při Grand Tour se někdy stane, že není šance ho udržet. Ano, na Giru (2024) jsem ho držel od druhé etapy, ale nebyl to cíl a není ani teď,“ vyprávěl v neděli Pogačar. „Následující dva dny jsou pro nás dobré, takže ho možná ještě další dva dny udržíme a možná půjdeme i pro vítězství v etapě.“

Teď ale k té lidské stránce. Při sobotní časovce byl jedním z velkých favoritů i Brit Josh Tarling, jenž do Vuelty nastoupil jen osm dní po tragédii mladšího bratra Finlayho, jenž při závodě Kolem Portugalska vletěl do dodávky, která neměla na silnici co dělat. Našel v sobě sílu, odhodlání, po šíleném týdnu se zatoužil vrátit do práce, na chvíli vystrnadit chmurné myšlenky. Když proletěl devítikilometrovou trať v monackém knížectví, vedl. Diváci bouřili, také Pogačar se spokojeně usmíval. „Opravdu jsem si přál, aby dnes vyhrál. Samozřejmě jsem chtěl podat co nejlepší výkon, ale byl to trochu zvláštní okamžik, protože jsem Joshovi moc fandil.“